Šarm a muzikalita, poezie i ironie bratislavské Katarzie zakotví tento pátek opět v pražském Jazz Docku.

Jedna z nejtalentovanějších slovenských umělkyň poslední doby, letos pětadvacetiletá písničkářka Katarzia vystoupí po delším čase ve čtvrtek 24. října od 19 hodin v pražském klubu Jazz Docku.

Po koncerty nabité letní festivalové a klubové sezóně se tak v Praze objeví opět mladá dáma, jejímuž velmi originálnímu projevu, míchajícímu dovedně romantiku se sarkasmem, křehkou poezii s ironickým nadhledem a místy až rebelsky energickou hudební originalitu se sofistikovanou vnitřní vazbou na slovenskou hudební tradici, její nejen pražští fanoušci dobře rozumějí. Loni vyšlo u slovenského labelu Slnko records, vedeného skvěle zpěvačkou a baskytaristkou Shinou z dua Longital, Katarziino debutová album Generacia Y a vyvolalo zaslouženě velký rozruch na Slovensku i v Čechách. Ačkoli Katarína Kubošiová, jak zní zpěvaččino občanské jméno, začala písničky psát až v roce 2012, před posluchači alba Generácia Y bylo dílo, stvořené hotovou umělkyní, která ví, co chce říci, a jakým jazykem hudebním i textařským to sdělit. Slovenský deník SME to v recenzi shrnul velmi lapidárně: “Takový silný debut tu dlouho nebyl…”  Pavel Klusák v Lidových novinách pak loni velmi trefně Katarzii zařadil do kontextu slovensko-české hudební scény: “Těžko říci, jak silně se na Slovensku projevuje hipsterská generace: čtyřiadvacetiletá Katarzia (s kombinací ironie a lehce lyrické serióznosti) by k ní mohla patřit, ale zároveň je úplně výjimečný typ. Přirozeným splynutím s živě zpívanou písní, ale i natrpklým svědectvím o zádrhelích vztahů – tím obojím může připomenout mladou Zuzanu Navarovou…”

Koncert Katarzie, slovenské divy, která umí pohladit duši i znepokojit mysl, pobavit i roztesknit, se koná již tento pátek 24. října v klubu Jazz Dock od 19 hodin, vstupenky za 200 Kč budou k mání na místě.

Katarzia vyrůstala ve slovenské herecké rodině, dá se říci, že zde platí oblíbené úsloví o “dětství prožitém v herecké šatně”.

V interview pro slovenský časopis Elle popisuje: “Mámu jsem většinou viděla v divadelních kostýmech, jako dítě jsem sedávala s dospělými v divadelním klubu. Poslouchala jsem tam historky o všem možném, od umění přes zralé vztahy, rozbité lásky, sex, vulgární vtípky obalené cigaretovým kouřem. Muselo se to na mně nějak odrazit, ale bylo mi tam vždycky dobře.“ Na konzervatoř na obor herectví se nedostala, studovala tedy gymnázium v rodné Nitře, kde do kolektivu eufemisticky řečeno příliš nezapadla. Odjela v šestnácti na výměnný pobyt do USA, po návratu začala studovat divadelní management a později přešla na studia filmové dramaturgie a scenáristiky. Její hudební kariéra začala později, dalo by se říci v jedné ze standartních inspiračních situací: Jako reakce na ukončený vztah s muzikantem. „Žila jsem s mužem, kterého jsem milovala a nesnášela jsem, když hrál na kytaru, protože mi ta kytara kradla náš společný čas. Když odešel z domu, chytila jsem ji do ruky sama.“

Její vřele přijímaná vystoupení jsou dokladem toho, že to bylo správné uchopení problému, ze kterého mohou nyní posluchači těžit. A těžko lze pozvat na koncert lépe, než jejími vlastními slovy: “Přestože jsem mizantrop, miluju svoje diváky. Přála bych jim, aby zažili to samé, co dávají mě, když pro ně hraju. Je to velmi silné a jsem jim za to velmi vděčná.”